Trenér Daněk mezi mladými svěřenci nestárne

Svitavy – /ROZHOVOR/ Muž, jehož rukama prošla řada hvězd nejen svitavské kopané, byl za svoji dlouhodobou práci po zásluze odměněn Cenou dr. Václava Jíry

Ceny dr. Václava Jíry. Právě těmi odměňuje Českomoravský fotbalový svaz v každém roce osobnosti, které buď na mezinárodním poli šířily slavu české kopané, nebo se o její rozvoj a vzestup staraly celoživotní obětavou prací.

V uplynulém týdnu se v Praze konal slavnostní ceremoniál, na kterém měl svého zástupce rovněž náš region. Jírovu plaketu tam převzal PAVEL DANĚK, dlouholetý a úspěšný trenér svitavského oddílu.V jeho případě nejde „pouze“ o slavnou minulost, ale také o současnost, vždyť má se svými dorosteneckými svěřenci na dosah postup do divize.

Úvodem přijměte blahopřání k významnému ocenění, které vám přeje široká fotbalová veřejnost v okrese. Co pro vás osobně znamená?
Bylo mi známo, že jsem byl navržen, ale když jsem dostal zvací dopis od pana Haška, jednalo se o milé překvapení. Jsem rád, že jsem byl oceněn, ale chtěl bych říci, že jsem fotbal nikdy nedělal kvůli nějakým medailím nebo oceněním, ale protože je to moje droga, moje záliba, můj život.

Jak jste si užil atmosféru slavnostního odpoledne a setkání s mnoha slavnými postavami naší kopané?
Když jsme se začali scházet a já vidět persony typu pana Brücknera, Masopusta, Haška, Panenky, Gelety a dalších, tak mě trošku přejížděl mráz po zádech a cítil jsem uspokojení, že jsem se dostal do takové skupiny lidí, že jsem si s nimi mohl potřást rukou a popovídat. Ceremoniál byl pěkný, postupně jsme přebírali od pana Haška ocenění, kterého si nesmírně vážím.

Jak se vůbec začal rodit váš vztah k fotbalu? Kdy se rozhodlo, že právě tento sport bude vaším „osudem“?
Fotbalu jsem propadl od mládí. V roce 1957 jsme přišel do Svitav, začal jsem hrát za dorost a hrál aktivně dalších dvacet let. Pak jsem se dal na trenérskou kariéru a prošel jsem zde všemi kategoriemi od žáčků po dospělé. V letech 1981 – 1983 se nám podařilo ve spolupráci s kolegou Bezděkem postoupit do finále žákovské soutěže o Míč Ivo Viktora, což tehdy byla druhá nejvyšší soutěž v republice. Třikrát jsme se dostali na finále v Přerově, Žďáru nad Sázavou a Chomutově. Tam už jsem cítil, že se začíná něco rodit a od té doby nepřetržitě až do dnešní doby trénuji. Za vše, čeho jsem ve fotbale dosáhl, vděčím z velké části své rodině a především manželce a její fantastické trpělivosti. Jí patří mé velké poděkování.

Vaše hráčská i trenérská činnost je spjatá téměř výhradně se svitavským fotbalem. Jak byste charakterizoval svůj vztah k němu?
Kopanou jsem začal závodně hrát ve Svitavách a kromě dvou let na vojně v Dukle Pardubice, jednoho roku ve Velkých Opatovicích a jedné trenérské sezony v Litomyšli jsem pracoval jen ve Svitavách. Je to moje srdeční záležitost, poznal jsem tu spoustu dobrých lidí, kamarádů, cítím se tu velice dobře a to jsou věci, které se nedají opustit. Když se vybudoval stadion Míru, byl jeden z nejhezčích v kraji, nyní se staví nový a já věřím, že budu u jeho otevření. Člověk jenom trochu lituje, že se nedá kolem dějin otočit zpátky a znovu začít dělat tenhle sport v takovémto prostředí, jaké tady brzy bude.

Nejvýše jste trénoval svitavské muže a na jejich působení v moravské divizi se mezi příznivci dodnes s nostalgií vzpomíná. Vy rovněž?
Jsou to krásné vzpomínky. Byl jsem u toho, když se do divize postoupilo. Zabydleli jsme se tam, najednou Jihomoravané poznali, že i ve Svitavách se hraje dobrý fotbal. Když se podívám na dnešní soutěže, tak vidím, že některá mužstva, s nimiž jsme hráli, dnes bojují třeba v moravskoslezské lize. A to jsme je u nás běžně poráželi. Myslím, že jsme v moravském prostředí měli dobré jméno a k nám se jezdilo jako na horkou půdu.

Co vás dodnes na trénování láká a přitahuje, když většina vašich vrstevníků sleduje fotbalová utkání pouze na lavičce za zábradlím?
Když trénuji, tak cítím, že mezi těmi kluky nestárnu. Pokud to s nimi člověk trochu umí a nejdeme vyloženě na nervy, což snad ne, tak mám velice dobrý pocit. Motivuje mě, když vidím, že ti, kteří fotbalu skutečně chtějí něco dát, jsou schopni se během pár dnů adaptovat do týmu dospělých v krajském přeboru nebo dříve divizi. To je pro mne ten motor – sledovat, že ta práce není zbytečná, probudit v hráči to, co v něm dříme. Troufnu si říci, že mám nos na to vycítit, jestli v tom hochovi skutečně něco je.

Pracujete s dorostenci a řada vašich kolegů trenérů si u této kategorie často stěžuje na přístup svých hráčů, že nejsou ochotni udělat nic navíc, mají tisíc jiných zájmů a podobně. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Vždycky každému říkám: Nehledej jeden důvod, abys na trénink nemusel přijít, ale hledej jich sto, abys přišel. Musím říci, že nejkrásnější práce je se žáky. Tam vám rodiče kluky přivedou, máte je pohromadě, to je radost. Dále je dobrá práce u mužů, mají problémy vyřízené a srovnané životy, jdou na fotbal, protože ho mají rádi a chtějí ho hrát. U dorostu je to specifické a nejobtížnější, tréninkový proces je náročný. Jako trenér musím mít v jedné ruce cukr a ve druhé bič. Ale pokud to hráči pochopí, lze i s touto kategorií pracovat a výsledek se dostaví. Když se některý z nich prosadí mezi muži, což se nám v poslední době ve Svitavách daří, má tahle práce svůj smysl.

Trénoval jste celou řadu výborných fotbalistů, kteří se prosadili i mimo Svitavy. Koho byste jmenoval?
Velice hezkou vzpomínku mám na hráče, kterého jsem objevil na turnaji Vigony v Březové. Jmenoval se Richard Jukl, dnes je to sportovní ředitel FC Hradec Králové. Přesvědčil jsem ho, přišel do Svitav, odtud do Ždáru, do Hradce a dostal se tam, kde je dnes. Dalším příkladem je Zdeněk Fric, také prošel mýma rukama, zahrál si v Hradci, později zvolil cestu studií a profese. Musím dodat, že velice rád vzpomínám na své působení v Litomyšli, s níž jsem postoupil do oblastního přeboru. Tam mně nejvíce utkvěl pozdější ligový fotbalista Ivo Svoboda. Bylo by jich více. Kdykoli se sejdeme, je to velice příjemné a milé.

Co plány do dalšího fotbalového působení, čeho chcete ještě dosáhnout?
Pokud bude zdraví sloužit, zatím to jakž takž jde, chtěl bych to ještě pár let vydržet. Řeknu to otevřeně, člověk si má klást velké cíle. Na jaře bychom chtěli vyhrát krajský přebor a postoupit s touhle partou kluků do divize. Tam se třeba setkat s Litomyšlí, věřím, že se Jiskra zachrání. To by pro mě byl krásný vrchol trenérské kariéry.