Svitavy - Posedmé v řadě se v salonku restaurace Astra sešli bývalí hráči a internacionálové svitavské kopané, aby společně vzpomínali na staré časy.Jeden z iniciátorů této tradice Pavel Daněk nám řekl: „Když jsme začali postupně odcházet do fotbalového důchodu, bylo nám líto tuto etapu života jenom tak ukončit a tak jsme se začali scházet. Každý má v zásobě nějakou tu historku, kterou pobaví ostatní,“ dostal se Daněk myšlenkami do minulosti.
Pro tuto příležitost je zapomenuta i řevnivost mezi borci Svitav a Čtyřiceti Lánů. Na začátek přečetl Pavel Daněk zdravici bohužel zaneprázdněného někdejšího trenéra dorostu Mojmíra Strachoty.
Za odehraný zápas pytel řepy pro králíky
„,Padesát let jako by nebylo. Ten postup do ligy jako byste vybojovali včera. Z paměti nelze vymazat vzpomínky na to, jak jsme se dali do kupy. Vracel jsem se ze školy domů. Vy jste honili v horní části náměstí mezi sloupy tenisák nebo bůh ví, co to bylo, a já jen mimoděk utrousil: Kdybyste, pánové, raději spakovali těch svých pět švestek a raději pořádně potrénovali na hřišti.
Kdesi za sloupem se ozvalo – to se to někdo honosí titulem absolventa vysoké školy, ale aby z vlastní iniciativy pro nás něco udělal, to si s námi radši prostě vypláchne pusu.“ Jako bych tu větu slyšel dnes. Tuším, že byla vyslovena hlasem Jardů Slušného a Skalského. Nepostavil jsem vás jako učitel do latě. Jen jsem navrhl dostaveníčko za dvě hodiny na stadionu. Přišli jste snad všichni a místo řečiček startoval první trénink. A pak ty další a další. Nepamatuji si, že by někdo při těch nakládačkách chyběl. Smekal jsem v duchu před vámi, jak jste brali ty koňské dávky za své. Se samozřejmostí i přes zimu, nezřídka po pás ve sněhu.
Nejednou jsem vás později srovnával s řadou prvoligistů, kterým, jak jsem poznal, tvrdá práce nešla pod nos. Sečteno a podtrženo, nejen díky píli, ale i přirozenému talentu jste se tenkrát probojovali přes dorost tehdy ,,nesmrtelné“ Rudé hvězdy Brno mezi prvoligovou elitu, když jste je na jejich hřišti roznesli 4:0.
Při pohledu na fotky si připomínám naši sestavu Nováka, oba kluky Ovadovi, Kalu Slušného, Kešeho, Skalského, Šrota, Kleina, Macha, pamatuji si vás všechny. Zdravím vás, i ty, kteří mezi námi už nejsou, a znovu smekám.“
"Dvojka“ bývala otočená o 90 stupňů
Posezení se nezúčastnili jen pánové z této generace. Nejstarší host pan Ševčík spatřil světlo světa už v roce 1924 a o dva roky mladší pan Jarolím vzpomínal: ,,V ulici na nás v noci po zápase sousedi čekali, jestli budeme zpívat. Když jo, tak dobrý, kluci vyhráli, když bylo ticho, bylo jasno.“
Josef Ehrenberger st., dlouholetý strážce svatyně a ještě dlouholetější správce stadionu, přidává: ,,Pamatuji, když ještě přes topoly kolem hřiště bylo vidět až Kamenné Horky. To byla ,,dvojka“ otočená o devadesát stupňů, hrálo se od kabin směrem na kojenecký ústav. Když mi bylo padesát, hrály Svitavy přáteláček proti internacionálům ze Sparty. Pozvali mě, ať si jdu zachytat, tak jsem tam vlezl. Potom se šlo samozřejmě do Konga a ti sparťani se mě pořád ptali: cos to tam s náma vyváděl?“
Nezapomenutelným mužem byl Ondřej Keše. Toho nevynechal ve svých vzpomínkách snad nikdo. Zde je jedna z nich z úst Jiřího Karpíška: „Jeli jsme tenkrát hrát do Jaroměřic, oni tam měli zrovna pouť, tak jsme čekali, že budou chtít vyhrát a s něčím přijdou. Nepřišli, Keše hrál jak z partesu, do poločasu jsme vedli dva jedna a říkali si, asi přijdou v půlce. Zase nic. Tak hrajeme normálně dál, až za chvilku nám trenér z lajny naznačoval v gestech, že je to dobrý – flaška slivovice a stovka. Za tolik se tenkrát prodávalo. No nic, tak jme zvolnili, akorát Keše to nějak nepochopil, lítal pořád jak blázen a ještě na nás hulákal: Vy to snad chcete prohrát nebo co!? Jenže oni se nějak rozstříleli a když vedli 4:2, řekli jsme si, že to stačí a aby nebyl debakl, začali jsme zase hrát. Jenže to už mezitím došlo Ondrovi, že byl za blbce, a už s ním nikdo nehnul. Až do konce pochodoval po hřišti jak šafář a kabonil se na nás.“
Fotbalem tenkrát žily celé rodiny. Manželka Jiřího Karpíška, paní Marie, vzpomíná: „Byl to moc krásný kus života. Rodiny trávily víkendy na stadionu, my, Ehrenbergerovi, Šrotovi, Vojtovi, Vykutilovi, prostě buď hrál táta nebo syn. Pořád udržujeme vztahy a navzájem se navštěvujeme. Připadá mi to, jako kdyby ti naši chlapi teď slezli ze hřiště. Schovali jsme si z těch dob sud z pověstné hospody U Lázní, máme ho u nás na chatě. Vždycky jsem tvrdila, a dodnes tvrdím, že fotbalisti jsou nejlepší chlapi na světě.“
Na způsoby dopravy, jimiž se na zápasy jezdilo, zavzpomínal Martin Klein: „Jezdili jsme v takové skříni, normálně se v ní převáželo prádlo do nemocnice. Garant se to auto jmenovalo. Tam nás zavřeli, nahoře byla jen malá ventilačka. V létě se jezdilo normálně na korbě pod plachtou. Po zápase se chodilo pravidelně do hospody U Lázní, to byl náš druhý domov. Pamatuju si ještě šenkýřky, to byly nesmrtelné kelnerky, staraly se o nás jako o vlastní.“
Martin Klein přidal historku ze zimního soustředění. „Byli jsme tenkrát v Krkonoších, sjížděli jsme prudký kopec. Pavel Daněk stál na těch lyžích jak prkno, tak tak se vyhnul buku a přistál v chalupě, kde zrovna rodina v klidu obědvala. Mrkli na něj a říkají: ,,Když už jste tady, tak pojďte na oběd, bude vás víc?“
Všichni zavzpomínali i na hřiště, na kterých se ve Svitavách hrálo. Byla tři, jedno v nynějším areálu bazénu, tam měl domov Slavoj, druhé se nacházelo za továrnou TOS, tam hrál Spartak, a třetí na dnešní dvojce, kde válela Jiskra. Když se v roce 1958 otvíral stadion Ježkovo pole, spojila se Jiskra se Spartakem. Otvírací utkání hráli domácí dorostenci proti Slavii Praha.
Perličku přidal Jiří Rejman. „Přecházel jsem z žáků do dorostu, tam jsme fasovali kožené kopačky, potíž byla v tom, že se dědily po starších hráčích. Každý má nohy jinak křivé, takže si je jinak vyšlape. Já jsem dostal po Mílovi Ovadovi a ten měl nohy křivé tak, že jedna šmatlala ven a druhá dovnitř. Běhal jsem po hřišti jak postřelenej kačer, ale měl kožené kopačky.“
Rudolf Bezděk vzpomíná na zajímavý zápas: ,,Ve Vysokém Mýtě se nám při rozcvičování zranil brankář, trenér Čáp rozhodl, že budu chytat já. Tak jsem tam vlezl, stál skoro u levé tyčky, protože jsem uměl skákat jen na pravou stanu. Ve druhé půli na mě šla střela, to už jsem věděl, že ji nemám, ale balon se odrazil od břevna a spadl mi do náruče. Otočil jsem se v klidu k hráčům a říkám jim: ,No co koukáte, kdo umí, ten umí.“ Ke konci na mě šel sám chlap, tak jsem mu míč vzal, dojel s ním na půlku a nahrál na gól.
Legendární postup přes Rudou hvězdu Brno
Průřez svou kariérou nabídl i nejznámější svitavský fotbalista Jaroslav Vojta: „Začínal jsem v Lánech, to víte, tenkrát mě do Svitav nechtěli pustit, odehrál jsem tam zápasy na černo za dorost. V osmnácti letech přišel přestup do České Třebové, která hrála divizi, a pak vojna v juniorce Dukly Praha. Tam jsem byl jak v Jiříkově vidění. Trénoval jsem s Masopustem, Pluskalem a touhle partou. Největší můj kamarád byl Rudolf Kučera, výtečný fotbalista a člověk.“
V roce 1963 přišlo stěhování z Dukly do Zbrojovky Brno. „Tam jsem hrál čtyři roky. V těchto letech jsem byl v širším kádru olympijského mužstva. Když Zbrojovka padala, přišla nabídka z Teplic. Po sedmi letech v Teplicích jsem se v roce 1973 na chvíli vrátil do Lánů a pak do Svitav, kde jsem dělal hrajícího trenéra. Ve 45 letech jsem slíbil pomáhat Opatovci a za odehraný zápas dostával pytel řepy pro králíky.“
Zdroj: Svitavský deník - MILOSLAV OVAD
