Po více než třech desítkách let zmizelo z fotbalových referátů jméno známého svitavského rozhodčího JAROSLAVA SVOBODY. Po této době a stovkách odřízených zápasů pověsil píšťalku, kopačky i karty na pomyslný hřebík, byť tomu jeho přátelé a kolegové dlouho nechtěli věřit.
Pouze málokterý z vašich kolegů vydržel v této nevděčné roli tak dlouho. Kam jste to vlastně dotáhl nejvýše?
"K datu ukončení kariéry, k němuž jsem se rozhodl v létě, jsem jako rozhodčí působil jedenatřicet roků. Nejvýše jsem se dostal do krajského přeboru, odkud jsme chodili jako pomezní na divizi. Pískal jsem v celém tehdejším Východočeském kraji a byl spokojený."
Vzpomenete si na první zápasy, na svoje úplné začátky s píšťalkou a praporkem?
"První mistrovské utkání, na které jsem byl delegován a byl jaksepatří vyplašený a nervózní, se mělo odehrát v Rohozné, ale soupeř se tam tehdy nedostavil. Takže jsem to po pětadvaceti minutách zabalil a jel domů. Jak to pak šlo za sebou dál, si už nepamatuji,samozřejmě některá utkání utkvějí v paměti, na jiná se zapomene. Prožil jsem toho na hřištích dost, poznal jsem všude hodně dobrých lidí a kamarádů, na něž vzpomínám."
V zimě jste se rozhodl s pískáním okresních soutěží skončit. Co vás k tomu vedlo?
"Když jsem začínal pískat, měl jsem vizi vydržet do padesáti let. Nakonec to trvalo až do šedesátky, kterou jsem měl v červnu. Jednak mne trápí bolesti kolen, za druhé dnešní mládež je tak nevycválaná, že už nemám nervy to dále poslouchat a rozčilovat se. Kolegové mě přemlouvali, ať ještě odpískám podzimní část, ale rozhodl jsem se definitivně."
Pokud vám v mysli vytanou vaše začátky a porovnáte je s dnešní realitou, co se týče podmínek pro rozhodčí, stadionů, úrovně hry a podobně, jaké jsou vaše dojmy?
"Když jsem přijel před těmi třiceti lety do Rohozné, byl tam takový malý kumbálek, na podlaze prkýnka, pod nimi díra, kam se dalo lehce spadnout. Teď samozřejmě vidím velký pokrok jak ve vybavení kabin rozhodčích, tak v zázemí hracích ploch a výstroji hráčů. Na druhou stranu jsou mezilidské vztahy stále horší."
Na okresní a krajské úrovni se dnes potýkáme s nedostatkem rozhodčích a nezájmem nových adeptů. Čím si to vy osobně vysvětlujete?
"Vzpomínám si na jednoho rozhodčího, který před pár lety začal, udělal si zkoušky, třikrát odpískal dorosty, přišel na komisi, složil to a řekl: končím, nebudu ze sebe dělat vola a v životě už proti rozhodčím neřeknu ani slovo. To je možná jeden z důvodů. Ona to není sranda a kdo si na to nezvykne a není dost otrlý, tak nevydrží. Mládež je dneska taková, jaká je, navíc u mnoha oddílů řvou na rozhodčího jako první trenéři a vedoucí, místo aby usměrňovali svoje sveřence."
Ve svém životě jste odpískal celou řadu zápasů, na něž vzpomínáte více či méně rád.
"Každý ví, že se utkání povede či nepovede hráčům, stejně tak se podaří nebo nepodaří rozhodčímu. Člověk si během chvilky uvědomí, že udělal chybu, ale nesmí se k tomu vracet, musí jít dál. Někdy se utkání vydaří tak, že obě mužstva přijdou a poděkují, ale to bývalo spíš dříve, když k sobě lidé měli blíž a bylo to ve větší pohodě. Dvakrát jsem pískal slavné hráče z týmu internacionálů Sparty, německé, rakouské, polské mužstvo, ještě před revolucí jsem se dostal do Itálie. To jsou pěkné vzpomínky, na ty horší se zapomene. Nadávek jsem také vyslechl dost, ale dnes mladé kolegy lituji. Kdyby začínali v té době jako já, měli to snažší."
Ta současná absence základní slušnost ve fotbalovém hnutí asi souvisí se situací v celé naší společnosti.
"Určitě. Jen na dokreslení řeknu tuto historku. Asi před rokem a půl jsem řídil utkání okresní soutěže žáků. Odpískal jsem ofsajd, dotyčný žáček přiběhl a povídá: no to jste si dovolil hodně. Dal jsem mu žlutou, odpověděl: tohle jste neměl vůbec dělat, to vás bude mrzet. Potrestal jsem ho červenou kartou a on mi řekne: to vás bude mrzet dvojnásob, já vás nahlásím, že jste spáchal trestný čin! Facku mu dát nemůžu, člověk se zasměje, ale abych pak čekal, že mi píchne praporek do zad. Když si to neumí vychovat rodiče a trenéři, rozhodčí to nezachrání."
Projel jste s kopanou celý široký region východních Čech. Jistě jste měl kluby a hřiště, jam jste se rád vracel za příjemným prostředím.
"Jak na okrese, tak dříve v kraji byla místa, kde jste se cítil dobře už při příchodu. Rád jsem jezdil do Havlíčkova Brodu, na tehdejší Elitku Chrudim, do Hořic, Nového Města nad Metují, Ústí nad Orlicí. Tady na Svitavsku raději nebudu jmenovat, aby se nikdo necítil dotčený. Zažili jsme přitom mnoho zajímavého. Vzpomínám si na jedno utkání na VTJ Jičín, kde za námi o přestávce přišel nějaký desátník, měl s sebou váhy a každému přesně odvážil deset deka salámu a odkrojil dva krajíčky chleba. Takových perliček jsem nasbíral za těch třicet let mnoho."
Na hřištích jste se setkal s celou řadou kolegů a parťáků. Kteří z nich vás v kariéře nejvíce ovlivnili a pomohli?
"Na prvním místě musím vzpomenout na Václava Procházku z Moravské Třebové. To byl můj první učitel, dlouho pracoval v okresní komisi a když jsem začínal, každou středu se mi hodinu svého času věnoval, projel se mnou pravidla, zápis mě naučil vyplňovat, prostě všechno. Z mých prvních kolegů bych jmenoval Otu Macháčka, Michala Kačurika, pány Kopeckého a Kozáka. Postupně přicházeli další a měli jsme krásnou partu: Vafka, Dračka, Koutný, Černý, Kvapil, Dvořák, Kabát a další, jednu chvíli nás bylo z okresu sedm v krajském přeboru. Mnozí táhnou tu káru dál. Myslím, že jsem se dokázal zžít i s mladými, jimž jsem se snažil poradit a pomoci."
Nesvrbějí vás vždycky v sobotu a v neděli ruce a nohy, když se vaši nedávní partneři rozjíždějí za fotbalem?
"Předpovídali mi, že za měsíc přijdu a budu brečet, aby mě vzali zpátky. Ale já takový nejsem, naplánoval jsem si to, padla klec, vzpomínky mám dobré, rád se s každým setkám. Kdo si opravdu myslí, že je rozhodčí darebák, ať si vezme píšťalku a zaujme moje místo. Já mu přeju hodně zdaru, tak jako všem kolegům."
Pouze málokterý z vašich kolegů vydržel v této nevděčné roli tak dlouho. Kam jste to vlastně dotáhl nejvýše?
"K datu ukončení kariéry, k němuž jsem se rozhodl v létě, jsem jako rozhodčí působil jedenatřicet roků. Nejvýše jsem se dostal do krajského přeboru, odkud jsme chodili jako pomezní na divizi. Pískal jsem v celém tehdejším Východočeském kraji a byl spokojený."
Vzpomenete si na první zápasy, na svoje úplné začátky s píšťalkou a praporkem?
"První mistrovské utkání, na které jsem byl delegován a byl jaksepatří vyplašený a nervózní, se mělo odehrát v Rohozné, ale soupeř se tam tehdy nedostavil. Takže jsem to po pětadvaceti minutách zabalil a jel domů. Jak to pak šlo za sebou dál, si už nepamatuji,samozřejmě některá utkání utkvějí v paměti, na jiná se zapomene. Prožil jsem toho na hřištích dost, poznal jsem všude hodně dobrých lidí a kamarádů, na něž vzpomínám."
V zimě jste se rozhodl s pískáním okresních soutěží skončit. Co vás k tomu vedlo?
"Když jsem začínal pískat, měl jsem vizi vydržet do padesáti let. Nakonec to trvalo až do šedesátky, kterou jsem měl v červnu. Jednak mne trápí bolesti kolen, za druhé dnešní mládež je tak nevycválaná, že už nemám nervy to dále poslouchat a rozčilovat se. Kolegové mě přemlouvali, ať ještě odpískám podzimní část, ale rozhodl jsem se definitivně."
Pokud vám v mysli vytanou vaše začátky a porovnáte je s dnešní realitou, co se týče podmínek pro rozhodčí, stadionů, úrovně hry a podobně, jaké jsou vaše dojmy?
"Když jsem přijel před těmi třiceti lety do Rohozné, byl tam takový malý kumbálek, na podlaze prkýnka, pod nimi díra, kam se dalo lehce spadnout. Teď samozřejmě vidím velký pokrok jak ve vybavení kabin rozhodčích, tak v zázemí hracích ploch a výstroji hráčů. Na druhou stranu jsou mezilidské vztahy stále horší."
Na okresní a krajské úrovni se dnes potýkáme s nedostatkem rozhodčích a nezájmem nových adeptů. Čím si to vy osobně vysvětlujete?
"Vzpomínám si na jednoho rozhodčího, který před pár lety začal, udělal si zkoušky, třikrát odpískal dorosty, přišel na komisi, složil to a řekl: končím, nebudu ze sebe dělat vola a v životě už proti rozhodčím neřeknu ani slovo. To je možná jeden z důvodů. Ona to není sranda a kdo si na to nezvykne a není dost otrlý, tak nevydrží. Mládež je dneska taková, jaká je, navíc u mnoha oddílů řvou na rozhodčího jako první trenéři a vedoucí, místo aby usměrňovali svoje sveřence."
Ve svém životě jste odpískal celou řadu zápasů, na něž vzpomínáte více či méně rád.
"Každý ví, že se utkání povede či nepovede hráčům, stejně tak se podaří nebo nepodaří rozhodčímu. Člověk si během chvilky uvědomí, že udělal chybu, ale nesmí se k tomu vracet, musí jít dál. Někdy se utkání vydaří tak, že obě mužstva přijdou a poděkují, ale to bývalo spíš dříve, když k sobě lidé měli blíž a bylo to ve větší pohodě. Dvakrát jsem pískal slavné hráče z týmu internacionálů Sparty, německé, rakouské, polské mužstvo, ještě před revolucí jsem se dostal do Itálie. To jsou pěkné vzpomínky, na ty horší se zapomene. Nadávek jsem také vyslechl dost, ale dnes mladé kolegy lituji. Kdyby začínali v té době jako já, měli to snažší."
Ta současná absence základní slušnost ve fotbalovém hnutí asi souvisí se situací v celé naší společnosti.
"Určitě. Jen na dokreslení řeknu tuto historku. Asi před rokem a půl jsem řídil utkání okresní soutěže žáků. Odpískal jsem ofsajd, dotyčný žáček přiběhl a povídá: no to jste si dovolil hodně. Dal jsem mu žlutou, odpověděl: tohle jste neměl vůbec dělat, to vás bude mrzet. Potrestal jsem ho červenou kartou a on mi řekne: to vás bude mrzet dvojnásob, já vás nahlásím, že jste spáchal trestný čin! Facku mu dát nemůžu, člověk se zasměje, ale abych pak čekal, že mi píchne praporek do zad. Když si to neumí vychovat rodiče a trenéři, rozhodčí to nezachrání."
Projel jste s kopanou celý široký region východních Čech. Jistě jste měl kluby a hřiště, jam jste se rád vracel za příjemným prostředím.
"Jak na okrese, tak dříve v kraji byla místa, kde jste se cítil dobře už při příchodu. Rád jsem jezdil do Havlíčkova Brodu, na tehdejší Elitku Chrudim, do Hořic, Nového Města nad Metují, Ústí nad Orlicí. Tady na Svitavsku raději nebudu jmenovat, aby se nikdo necítil dotčený. Zažili jsme přitom mnoho zajímavého. Vzpomínám si na jedno utkání na VTJ Jičín, kde za námi o přestávce přišel nějaký desátník, měl s sebou váhy a každému přesně odvážil deset deka salámu a odkrojil dva krajíčky chleba. Takových perliček jsem nasbíral za těch třicet let mnoho."
Na hřištích jste se setkal s celou řadou kolegů a parťáků. Kteří z nich vás v kariéře nejvíce ovlivnili a pomohli?
"Na prvním místě musím vzpomenout na Václava Procházku z Moravské Třebové. To byl můj první učitel, dlouho pracoval v okresní komisi a když jsem začínal, každou středu se mi hodinu svého času věnoval, projel se mnou pravidla, zápis mě naučil vyplňovat, prostě všechno. Z mých prvních kolegů bych jmenoval Otu Macháčka, Michala Kačurika, pány Kopeckého a Kozáka. Postupně přicházeli další a měli jsme krásnou partu: Vafka, Dračka, Koutný, Černý, Kvapil, Dvořák, Kabát a další, jednu chvíli nás bylo z okresu sedm v krajském přeboru. Mnozí táhnou tu káru dál. Myslím, že jsem se dokázal zžít i s mladými, jimž jsem se snažil poradit a pomoci."
Nesvrbějí vás vždycky v sobotu a v neděli ruce a nohy, když se vaši nedávní partneři rozjíždějí za fotbalem?
"Předpovídali mi, že za měsíc přijdu a budu brečet, aby mě vzali zpátky. Ale já takový nejsem, naplánoval jsem si to, padla klec, vzpomínky mám dobré, rád se s každým setkám. Kdo si opravdu myslí, že je rozhodčí darebák, ať si vezme píšťalku a zaujme moje místo. Já mu přeju hodně zdaru, tak jako všem kolegům."
Zdroj: Noviny Svitavska
